na Blog.cz

Slunečnice na špinavé asfaltové louce...Zpitá do němoty.A něco špatného ji v žilách kráčí...Sněhová královna...Malá feťačka!Kurví se před sluncem, aby vyžebrala aspoň trochu světla.Smutná nahota.

Podívala se do deště.A déšť...se podíval na...ni.Vezmu její listy až do nebe a tam je přelámu o sladce veselou duhu.Všechny do jednoho...

Šššš, holčičko, všechno bude dobrý.Bude to naše malé, špinavé tajemství...

Mrzuté bzučení včel...

Sejdeme spolu na dno řeky a budeme přes vodu pozorovat to roztomilé bílé pírko poletující ve větru, dokud se nám nerozmažou oči.Budeme malíři.Malíři, kteří malují jen rudou...Budeme bytosti schopné zemřít.

Láska je kurva s zasněnýma očima básníka, co po nocích mizí v zatuchlých hospodách, ze kterých se line syrová jazzová hudba páchnoucí krví.

Uplést si oprátku z máků a obvěsit se na jejich rudém smíchu.Umřít dvakrát-na havrany a na zrcadla.Hrát na housle.A strunami...budou...nervy mé vlastní ruky.Skrýt tělo za polibky a petrolejem...

Ta bestie uvnitř mě se proškrábala ven očima.Surfuje po potetovaných slzách a zanechává ohnivé stopy na papírové kůži.Spálila pavoučí řasy, rozervala plíce.

Want some coffee, heh?

Vidíš tu krev v mých dlaních?Vidíš tu krev v mých dlaních rozkvetlou do sentimentálních fialek a znásilněných sedmikrásek?

Zasněžená krajina.Vločky popelu na mých řasách ze spáleného slunce.Polykat černý inkoust noci.Vyplivnout všechny hvězdy, zhaslé a chladné.Králíček s krásným bílým kožíškem, který mi měl ukázat vchod do mé Říše divů, uvízl v mém jícnu.Je mrtvý.Na jazyku kysele nahořklá pachuť strachu.Chvět se uprostřed lesa a procházet se sama se sebou ve snech.Slyšet praskat pod nohama jejich klouby.Čajový dýchánek.Porcelánový šálek slz.Promrzlé fialky, které mi prorostly pod kůži a ucpali mi všechny tepny svými kořeny.Hledat nazelenalé šílenství v zákrutech vztekle ječícího větru.Nahá a zranitelná.Záblesk ostré břitvy v mlze.Napsat velkou tečku za nedokončenou větou.Za úsvitu dalšího zmrzačeného dne.

Vezmu si kytaru, na kterou jsem nikdy nehrála, svůj roztrhaný kabát a klobouk.Ukradnu měsíc a stčím si ho do kapsy.Odejdu po všemi zapomenuté cestičce někam daleko, daleko do deště, do rozmazaného, akvarelového neznáma...Na vrcholky hor...S úsměvem na tváři.A až déšť ustane, pošlu Bohu s ústy umazanými marmeladovými červánky a nekonečně modrýma očima, zmoklýma levným alkoholem z hospod, po vánku červený balónek nafouknutý vzduchem myšlenek.

A už se nevrátím...

Fialky...Květy mé sentimentální deprese...

Odlíčí se , smyla si oči , rozmazala je po tváři...

Samý úsměv...

Nemoce a paraziti...

Noc je tichá a voňavá olejová vrstva , co stéká pomazat bledé nohy věčného světla mé lampy , již rozsvítili slepci.

Úryvek z básně Blahoslavené předpeklí! od Stanislase Rodanského.

Snažím se přestat kouřit.Potřetí za tenhle týden...Dnes opět pozoruji , jak se na pozadí tmavnoucí oblohy objevuje první hvězdička , kterou jsem zapálila já...Pozoruji , jak se mi před očima něžně mihotá kouřová hudba...Svět okolo mi najednou připadá groteskně absurdní.S cigaretou v hubě jsem se usmála sama sobě...

Člověk nikdy nepřeroste své vášně...

Tlumené bublání hlasů a nasládlá meruňková vůně opilosti.Vánek mi vtiskl na tvář polibek fialek.Poslední vzpomínka na medový podzim...Kytice zvadlých úsměvů...

Horký , těžký vzduch mi ukázal svou nahotu.Roztékal se...Podpálila jsem slova vystřelená z úst a vstoupila do jejich ohně.Očista...Mezi mými ústy tančily rozšklebení andílci a stíny se lepily na moji kůži...Poznání...Ticho je jako němý výkřik.Jeho tíha mě tlačí dolů...Dolů...A přitom nahoru...Nebránila jsem se...

Zasvěcení...

Zvrhlé divadlo a vznešené děvky v něm , slepec s černými brýlemi se zájmem zkoumající slepecké písmo pod příliš krátkými sukničkami , smrt s úsměvem na tváři , zakouřený hlas , opilý saxofon a ... černý klobouk pokušení!

Život je černej humor , dámy a pánové!

Zlatíčko , podej mi ručku a já tě stáhnu s sebou dolů , do roztomilého spektra hnusu...

Dusot kopyt černého koně v mojí hlavě...

Všechny žíly ucpané mrtvými můrami.Kyselinou zjizvená oběť boží.

Menstruační bolest je mé sladké morfium.Udusila jsem všechny starosti zpocenými kalhotkami.A potom jsem zjistila , že jsem úplně sama.

Vydala jsem se hledat depresi...Našla jsem ji v kupě sychravého , spadaného listí.Páchla plísní...Malá nevinná holčička...TA NECUDNÁ DĚVKA!Schovala se za mými žebry a malovala obscénost...

Západ mě opět vínem napájí...

Bože , jsem chorá...Stane se ze všech naších snů popel?

Ach Bože , Bože...Co sis to ušil za hadrovou panenku s "pichlavými kaktusy" místo oči?

Prší...To opiové nebe na tohle panoptikum zrůd plive...

Vidím ubohost souložící s prolhaností.Intelektuální šváby napojené na kapačku s roztokem zvaným Dokonalost.Idustrializační prach na sochách světců.Nemravnost v kostele.

Vaše hlavy , velké jako atomové bomby , jsou vředy , které právě teď praskají.A vaše roztomilé dětičky se topí v tom růžovém hnisu.

Tážu se:"Kde jsou ti prokletí básnící otiskávající pot(vysvětlení pro normální lidi: pot znamená v tomhle "literaturním počinu" talent) na papír?Kde jsou ty úžasné umělkyně kreslící menstruační krví obscénnost na čela nemluvňat?"
Prší...To opiové nebe na listí píše deník...Cítím vaše hříchy.Jsou kosti těcto hříchů dost ostré na to , aby prořížly kůži našich duší?Ano...

Jste odhozené stříkačky a uvnitř stříkaček místo morfia vaše duše jako mrtvý gepard uvězněna jest...Stejně poskvrněná...Stejně tlející jako rozkládající se trup zvířete...

Prší...To opiové nebe má abstinenční příznaky.Hřmí...Nic nevidím , nic necítím...

Mé "pichlavé kaktusy" žízní...Žízní po zvratcích z útrob vašich "osobností"!Tak ukojte jejich žízeň!!!